Mráz

Onehdá v zimě, kdy mrzlo až praštilo, jsem běžel okolo benzínky na Krejcárku. Běželo se mi nádherně; ostatně zimní běh má své kouzlo. Pod nohama křupe čerstvě napadaná, půlcentimetrová vrstva sněhu, která právě způsobila v Praze totální dopravní kolaps, důchodkyně padají jak třešně na forbesu a z projížděcího autobusu vás fakují cikáňata, malujíce na zamlžená okna kosočtverce.

Naproti mně jde maminka se svou ratolestí, asi pětiletým klukem, co vypadá jak obří barevná koule. Klučina na mě začne ukazovat a povídá:
“Hele mami, ten pán běží!”
Právě je oba míjím a slyším šustivé zamlasknutí maminčiny ruky, klouzající po šusťákové kapuci.
“Ne aby tě někdy napadlo v takovýhle zimě běhat venku!” rozčiluje se ta fúrie.

Chlapec pláče, matka láteří, já kroutím hlavou. Právě proto, že běhám i v mrazech, už nemám od října do března rýmu, v zimě chodím víc nalehko a marodím naprosto minimálně. Vtom vidím přijíždět autobus a když se ohlédnu, obě postavy (vlastně spíš jedna postava a barevná koule) dobíhají na zastávku, co jim síly stačí. Chlapec pořád pláče a udýchaná matka ho cpe do dveří přeplněného autobusu. A přece se běží!

Comments are closed