Omyl

To si vám takhle běžím asi čtvrtý kilometr jednoho pozdního říjnového odpoledne, kdy je ještě vidět, ale už je pomalu cítit nadcházející šero; pořád je na tuto dobu nezvykle teplo, tak běžím jen v tričku. Vyběhl jsem stoupání Klapkovou ulicí na Kobylisy a koukám, kudy se dát, abych se vyhnul další asfaltové džungli. V dálce přede mnou vidím nějaké staveniště a za ním lesík – je to Čimický háj. Vbíhám tedy do onoho listnatého lesíku, jež je oděn do podzimních barev; listovím prosvítá podzimní slunce a já zastavuji na selfinu.

Běže dál, pomalu doháním partu několika kluků, kteří nasadili pěkné tempo. Na rozcestí se ale odděluji a pokračuji směrem do hloubi lesa, když tu náhle…

Magor s píšťalkou. A vybral si zrovna mě.

“Co tady děláš? Ty sis to chtěl zkrátit, viď? Takže třicet kliků, frajere!”
“Leda hovno,” odvětím za běhu.
“Cože? No počkej na nástupu!” řve za mnou.

Postupně mizím v houští a přemýšlím, s kterým ze svých svěřenců si mě asi spletl. Úplně ho vidím, jak se při nástupu ptá, kdo že to byl ten drzoun. Ať se přizná nebo budou dělat kliky všichni!

Proroctví se naplnilo. Kruh se uzavřel. Na druhém konci lesíku u pomníčku, kde je travnatý plácek, vidím skrze stromy partu kluků se svým trenérem. A zatímco zadem opouštím Čimický háj, všichni vesele klikují.

Comments are closed