Pražský maratón ve Stromovce…

…aneb memoriál Iva Domanského.

Po nedávném Biatec race 2016, kdy jsme jako tým běželi štafetu z moravských Valtic do Prahy a kdy jsme se utvrdili v našem odhodlání odběhnout nemožné pomocí sloganu: “Dokud nekrvácíš z očí, nedáváš do toho maximum,” jsem se rozhodl do toho běhání (po proflákaném létě) trošku víc obout. Tak jsem začal běhat delší tratě okolo 20 km, přičemž jsem měl v povědomí proslulý Pražský maratón, který mám kousek za barákem a kde bych mohl absolvovat bájnou Feidippidovu trať. Bohužel zasáhla vyšší moc v podobě večerní návštěvy vinárny U Sudu, kam jsem nedopatřením vlezl jen pár dní před vytouženým závodem a kde jsem místní podnapilé publikum oblažoval ještě podnapilejším klavírním recitálem.

big-2

21. km a výraz “po dvou hodinách teprve v půlce”

Po nepěkném probuzení jsem seznal, že vypít 12 piv a vyhulit krabku a půl relativně krátce před závodem není úplně ono. Ba co víc: dostal jsem překvapivě kašel jak řemen a teplotu. Termín startu se neúprosně blížil. Nu což, pátek před závodem byl jsem sice lazar, ale následujícího dne jsem vyskočil v 6.50 z postele jako rybka. Sice dost nachcípaná rybka, ale bez teploty, což byla má interní podmínka absolvování maratonu.

Poté, co jsem na místě uhradil registraci a jal se objednat si čerstvou, rozpustnou kávu, jsem začal studovat propozice trati, přičemž jsem na sobě zpozoroval neblahý vliv pozůstatku nemoci – lehkou malátnost. Startovné se ale nevrací, takže bylo v podstatě rozhodnuto, že odstartuji. Před startem jsem ještě stihl návštěvu WC (inu Běhavka), rozcvičil se a zařadil se na chvost startovního chumlu. Ještě vyřídit poslední komentáře na Facebooku a …

Start!

big

Igelitku a moč ještě udržím

Poctivě hlídám pomalejší tempo na prvním z deseti kol a nechávám ostatní velkoryse utéct. Na osmém kilometru přichází lehká ztuhlost stehen a lýtek (to brzy!). Marně se utěšuju tím, že mám před sebou ještě 34 km. Půlmaraton dobíhám ve ztuhlé pohodě a šesté kolo už se nese ve znamení krize, kterou do konce závodu nepřekonám. Do poloviny osmého kola (cca 30. km) to zvládám bez chůze, pak přijdou křeče a běh začíná připomínat zombie run. Svým běžeckým projevem se tak zařazuji mezi zbytek postarších závodníků.

Netrpělivému publiku v cíli mezitím zvedá náladu Standa Hložek svou písní V pohodě. Podium zde není, takže zpívá u várnic s čajem. Asi není příliš vášnivým maratoncem, patrně by si pro svůj vstup vybral jiný šlágr.

Na 32. km vzpomínám na Miloše Škorpila, který ve svých běžeckých radách psal, že pokud jsme se po půlce šetřili, můžeme to pomalu rozbalit. Doteď nevím, jestli nemyslel to spíš zabalit, protože rozbalovat skutečně nebylo co. Celkovou trať mi Endomondo změřilo o 2,5 km delší, každopádně 40. km jsem ho hlásit neslyšel, což mě trochu mrzí, protože by to byla premiéra, ale měl jsem v tu chvíli jiné starosti.

Běžet už se pořádně nedá, žerou mě křeče, na každých padesát metrů strávím dvacet vteřin u stromu na protažení a vzdálenost uběhnutí se zkracuje, kdežto doba na protažení se prodlužuje. Na posledním kilometru ještě využívám pítko u cesty, protože jsem ke svému překvapení dost dehydrovaný, ačkoliv jsem na občerstvovačkách v posledních kolech vypil víc než čtyři kelímky.

Cíl!

Dobíhám do cíle jako jeden z posledních v čase 4:40:54, stříhají mi čip z boty a nějaký starší pán mě vede se posadit na sluníčko. Poslední kilometr tratě si pamatuju jen matně. Vítám se s Gábi. Končím v desetiminutovém předklonu na lavici v totální apatii se zimnicí, rozedřenými stehny a křečemi, sotva si dojdu pro bundu do šatny. Ze všech účastníků chodím bezkonkurenčně nejhůř. Dávám si dva granulované čaje (na jídlo ani pomyšlení) a jedu taxíkem s Gábi domů. Protože nemůžu chodit, přijíždí taxík skoro ke stolu v zázemí závodu. Jedeme domů, chce se mi zvracet, ale ustojím to. Konečně se mi chce čůrat, ale pálí to a vypadá to jako mix oleje a krve. Doma se skládám do sprchy a následně na gauč, beru Paralen 500, zalézám pod peřinu a vyřizuju Facebook a SMSky.

Spartathlon prozatím odkládám 🙂

big-1

Sportem ku zdraví, ale tohle bylo na kriminál

powered by EndomondoWPlogo

Comments are closed