Run Praha – Plzeň

Štafetový závod Praha – Plzeň se letos běžel poprvé a shodou okolností ho organizovali moji spoluběžci z minulých dlouhých štafeťáků.  Tenhle měřil rovných 100 km, takže byl ze všech nejkratší. Usoudili jsme, že nemá cenu ho běžet ve více než čtyřech lidech (a našli se i blázni, kteří ho běželi v deseti), a protože jsme si chtěli dát trochu do těla, běželi jsme ho ve třech. Rozvrhli jsme si trať, uhradili startovné a začali trénovat.

No…ostatní možná, já to trochu podcenil.

Sobotní vstávání ve 4.20 nebylo nic moc, zvlášť když jsem usnul asi ve čtvrt na dvě. Přesunul jsem se metrem na Smíchovské nádraží, bylo 5.48. Automat na kafe mi nejdřív sežral pade, ale ukecal jsem ukrajinskou prodavačku v zavřené prodejně pečiva, aby mi vydala dva makové koláče. I kafe na druhý pokus vyšlo. Kromě prodejny jsem ale zároveň otevřel Pandořinu skříňku: otevírací dobu měli až od půl sedmé, a protože bylo asi 6 °C, začali se po mně ohlížet všichni, kdo mrzli na nástupišti a následně vzali pekárnu útokem, tak jsem radši zmizel najít ostatní.

S Honzou jsme si vzali Liftago ke kiosku v Říčních lázních v Radotíně, kde byl start. Nutno dodat, že cesta nebyla nejlíp značená; nebyli jsme sami, kdo skončil někde ve slepé ulici uprostřed zahrádek a musel couvat sto metrů zpátky. Taxikář dokonce velkoryse vypnul taxametr a předsevzal si nás za každou cenu dovézt do cíle, což jsme patřičně ocenili při platbě.

U kiosku jsme potkali našeho třetího člena týmu, Pepu, a vydali se ke startu. Honza vyběhl jako první v 7.35 a já šel ke kiosku doplnit iontový deficit.

Chvilka hydratace

Chvilka hydratace

Celý závod jsme měli zajištěné auto se supportem a cateringem od drahých poloviček Honzy a Pepy, za což jim patří velké díky. Každý z nás běžel aspoň dva úseky v kuse, ale rozhodli jsme se postupně stavět na každé předávce a podpořit našeho běžce různými motivačními hesly.

Já běžel úseky 5, 6 a poslední 10. Rozložil jsem tedy síly tak, že první dva úseky napálím a ten poslední vždycky nějak dám – to je osvědčená motivační mantra, na kterou když dojde, nikdy nefunguje.

První výběh - ještě smích

První výběh – ještě smích

Takže jsem první úsek Lochovice – Osek – Těně napálil. Předběhl jsem asi pět běžců a po pár kilometrech jsem se v Hořovicích na autobusáku na dálku pozdravil s ostatními. Následovala druhá část, která znamenala dalších deset kilometrů konstantní stoupání. Na předávce jsem se na chvilku zastavil, zkontroloval tempo (5:10, pecka), vyžebral banán (nakonec mě zachránil) a pokračoval dál. A začalo být zle. Většinou, když mám krizi, si z tratě na konci pamatuju jen málo a tahle krize nebyla výjimkou, takže není co vyprávět. Do cíle jsem se doploužil v tempu 5:44 a čase 1.58:33, zabalil se do fólie a nějak se mi nedařilo představit si, že mám ještě dneska běžet.

Tři hodinky v autě jsou ale spousta času, člověk si trochu odfrkne, něco pojí a hnedle je mu líp. Mezitím si svoje odběhli kluci a nastala poslední část závodu Ejpovice – Plzeň-Letkov. Bylo už 16.23 a nějak se mi nechtělo rozběhnout, první část byla navíc do kopce. Ale vyběhl jsem, jinak to nešlo, jenže asi po kilometru jsem musel zajet do boxů. Pak už to šlo ladněji. Dvě třetiny tratě tvořil les, kde bylo pár nepěkných stoupání. Taky by se tam spíš unosily trailové boty. A do toho jsem si zapomněl čelenku, takže mi v tom pološeru pot stékal pěkně do očí, což trochu ztěžovalo manévrování mezi kořeny a pařezy.

Konečně cíl!!

Konečně cíl!!

Zvolené křížení tratě, kde se po dvoukilometrové odbočce závodník vracel pár set metrů stejnou cestou (a kde se občas míjeli rychlejší závodníci s pomalejšími), taky nebyl nejlepší nápad, protože mě to pěkně zmátlo. V lese vypadá všechno stejně a asi pětkrát jsem si myslel, že běžím dokola. Nakonec jsem se ale vymotal směrem ven z lesa a sbíhal do cíle v čase 1.21:18 a strašném tempu 6:21. Na posledních sto metrech se ke mně připojil zbytek týmu a do cíle jsme doběhli společně.

Když jsme se u Pepy s Míšou osprchovali, vyrazili jsme do centra vyjíst nějakou restauraci a tak našemu závodu padlo za oběť několik vepřů. Byl to však takový výkon, že jsme už po půlnoci umírali hlady a museli jsme s Pepou spořádat každý čtyři cheeseburgery, čímž jsme celému závodu dali pěknou tečku.

Díky organizátorům za dobře zvládnutý I. ročník a těším se na další!

Comments are closed