Vltava Run 2017

Cesta na ŠumavuUž si ani nevzpomínám, kdy přesně jsem na letošní ročník VR kývnul, ale hned jsem věděl, že to zase bude nářez. Minimum spaní, banány, smrad, banány, únava, banány a křeče. A nevím, jestli už jsem to tu psal, ale nemám rád banány.

Psychická příprava probíhala v pohodě, nemám problém si stanovit objemy km měsíčně nebo týdně. O to hůř pak probíhá fyzická příprava, protože vyžaduje ten plán dodržovat. Takže to dopadlo tak, že jsem měl před VR naběháno asi 35 km a to jsem hodně zaokrouhloval. Svojí roli taky sehrála pravidelná dubnová alergie, která mě na měsíc vyřadí z aktivního provozu.

12. května byl pátek a já měl homeoffice. Ráno jsem sbalil hadry do krosny, hodil na gril dvě krkovičky a letěl ke Nguyenovi pro pivko na cestu. No co, do závodu daleko. V pět odpoledne už jsem byl na Zličíně, kde jsem se potkal se strýcem Mrtinem a dalšími dvěma závodníky. Měli jsme půjčenou dodávku (spíš minibus), se kterou jsme ještě jeli na Opatov vyzvednout Dušana, kterého nikdo z nás nikdy neviděl, a který se zasekl někde u nehody na cestě z Havlíčkova Brodu. No, zkrátka všechno dobře dopadlo, takže z Prahy jsme vyjížděli v půl devátý večer.

Po cestě jsme všichni s povděkem kvitovali ideální běžecké podmínky, které jsem zachytil na videu. V autě panovala dobrá nálada, což se podepsalo i na vypitých pivech a na prezenčku jsme tak dorazili před půlnocí ve správném, předzávodním rozpoložení. Díky Jitce a jejímu taťkovi jsme měli k dispozici ubytování i s ranním občerstvením v 15 km vzdáleném Vimperku. Naproti přes ulici byla hospoda, kde jsme rozbalili základní tábor a zahájili individuální přípravu – všichni vytáhli propozice, já šel shánět zapalovač.

Ubytko ve VimperkuVzali jsme si na cestu do ubikace pár PETek s desítkou (ráno vstáváme!) a dokrmili se v tělocvičně za doprovodu dvou kytar běžců z druhé dodávky. Zabalili jsme to v půl druhé ráno, vstávali asi kousek po páté a odhodlaně vyrazili na start, který byl pro náš tým v 7 hod. Jako první startovala druhá dodávka a my se tak po startu mohli odebrat na snídani do pěkné restaurace na břehu Lipna. Běžeckou snídani jsem zahájil česnekovou polévkou, silnou, jak noha od kulečníku, a podtrhl vynikajícím maďarským gulášem. Následoval zhruba tříhodinový zevling, trocha spánku v autě a přesun na místo setkání dvou půlek (tím myslím střídání obou částí týmu).

Černá v Pošumaví a LipnoMůj první běh Černá v Pošumaví – Frymburk se přiblížil. Je 14.22, vedro, fouká vítr a přede mnou se skví super výhled na Lipno. Paráda, to bude jinačí běh než v Praze! Posledních tři sta metrů dobíhám s Jitkou, přebírám pásku a vybíhám. První km je mírně z kopečka v trávě, pohoda. Na druhém začne stoupání a při třetím lituju, že jsem si nedal místo guláše salát. Vyhrabu se na kopec a pro změnu začne protivítr. Běžím po hladké asfaltové silnici mezi nekonečnými pampeliškovými poli, do obličeje mi prší chmýří a na čtvrtém km úspěšně míjím odbočovací šipku. Takže běžím dál kilometr do kopce, až na křižovatku – vlevo dolů nebo vpravo nahoru? Modlím se za vlevo. K mému zklamání tu není žádné značení, takže otáčím a běžím zpátky, hledaje nějakou šipku. Následuje sešup po šutrech k pěknému rybníčku, delší lesní úsek se slalomem mezi smrčky a seběh kolmo na hlavní silnici. Vzhledem k bloudění nemám přesně přehled, kolik km mi zbývá do cíle a za trochu pití bych dal ledvinu. Ostatní běžci mě povzbuzují, ale už jedu na rezervu. Vbíhám do lesíka podél břehu Lipna a potom do pěkné vesničky Frymburk. Lidi okolo trati tleskají a volají “posledních tři sta metrů!“. Problém je, že to samé volají za každou zatáčkou. Doploužím se do cíle a jdu si hned sednout k lampě. První běh a hned 17 km. To zas bude řehole.

Rožmberk n. V.Přejeli jsme do Rožmberku nad Vltavou, odkud vybíhala Klára. Začalo trošku krápat. Vyfotili jsme se u hradu, dali si banán a potkali se s běžci z loňského Biatec Race. Protože jsem umíral hlady, všechny jsem honil ať stihneme nějak rozumně dojet do Budějovic, kam jsme nakonec dorazili nějak po osmé večer. Zaparkovali jsme na náměstí a chvilku bloudili po okolí s cílem sehnat jakékoliv jídlo. Nakonec jsme zakotvili v restauraci U Tří sedláků a volba to byla znamenitá. Objednal jsem si zde opět česnekovou polévku, svíčkovou na smetaně se čtyřmi knedlíky a půllitr plzeňského piva.

Večeře v BudějovicíchPo střídmé večeři jsme odjeli do Týna nad Vltavou, kde pro nás byla zajištěna…no jak jinak než tělocvična. Tentokrát ovšem moderní multifunkční hala, v níž tou dobou už spalo asi 150 běžců. Moderní multifunkční hala měla ovšem jednu nevýhodu – nedala se nevímproč úplně zhasnout světla. Mezitím všem dorazila na Messenger zpráva, že druhá skupina zabrala a stáhla předpokládaný čas předávky o hodinu. Mně zpráva nedorazila, jelikož jsem si data vyplýtval navigací už po odjezdu z Prahy. S ohledem na večeři a na zajížďky do Týna a Budějovic nám zbývalo 50 min. spánku. S Martinem, který v tu dobu dělal na půl úvazku řidiče, jsme se rozhodli nespat, už kvůli zkušenosti z Biatecu. Takže šel za dvacet minut roztopit auťák a přijel před vchod, zatímco já budil ostatní spáče. To bývá bezkonkurenčně nejhorším zážitkem z podobných závodů.

Ubytování č. 2 - Týn n. V.S druhou částí týmu jsme se potkali asi v jednu ráno někde za Týnem. Bylo tu dobré zázemí od místních dobrovolných hasičů, dala se koupit gulášová polévka, párky nebo kafe. Posnídal jsem teda gulášovku, zakoupil šest nožiček párků s kremžskou na později, dal si banán a zalil vše kafem.

Druhý běh Slabčice – Jetětice jsem odstartoval ve 3.16. Běžců je na trati poměrně dost, hned mě jich pět předbíhá. Trať je pěkná, kopce mírný, teplota tak 8 °C. Na čtvrtém km mě začíná cosi tlačit a na pátém identifikuji svíčkovou. Hrozně mě píchá v játrech, ale nechce se mi zpomalit, protože bych to taky nemusel stihnout. Dobíhám do cíle, předávám pásku a zavírám se na TOIce. Mezitím se venku rozední.

Východ slunce někde 70 km jižně od PrahySvěží jako nový člověk jsem objevil hasičárnu, kde starší paní točí za nějakých 10 Kč ležák ze sudu, jež zbyl z poslední hasičské zábavy. Nenechal jsem se přemlouvat a zalezl s pivkem do auta sníst párečky. Po jídle jsme postupně všichni vytuhli na sedadlech, ale jen já se probudil v prázdném, rozpáleném autě okolo deváté s nohama ze dveří. Venku bylo krásně, když se zčistajasna přihnal déšť; část běžců čekalo na předávce pod stromem, zbytek se šel schovat do zamlžených aut. Dal jsem si poslední banán, co jsem našel ukrytý pod sedadlem a při hledání powerbanky jsem v nenápadné kapsičce krosny objevil tři tuby, na které jsem úplně zapomněl. Byly to Kofein, Magnesium a švestkový Carbosnack. Odhadoval jsem, kterou látku asi tak tělo potřebuje před během nejvíc. Nakonec jsem si řekl, ať si tělo vezme, co potřebuje a vymačkal do sebe všechny tři.

Čekání v Davli pod viaduktemPřed během přestalo na chvilku pršet a užuž to vypadalo, že počasí vydrží. Nestalo se. Na těchhle závodech je jedna krásná věc: před střídáním běžce nikdy přesně nevíte kde je. Mohl zabloudit, spadnout do škarpy, být sežrán jezevcem nebo to prostě jen zabalil a dává si někde na Hluboký pivko. Takže jsem chtě nechtě musel z vlhce teplého a smradlavého auta do zimy a do deště čekat na Jitku, aby tam pro změnu nečekala ona. Naštěstí byl v Davli viadukt, pod kterým se dalo schovat, ale zima mi byla stejně; než jsem se pod něj dostal, byl jsem durch.

Jitka přibíhá z kopce a vypadá spíš jako vodník. Jdeme na to, je 14.04 a přede mnou poslední úsek Davle – Vrané nad Vltavou. První km mi mobil chytí místní wifinu a přijde mi na Messenger 63 zpráv, což se projeví zběsilým pípáním v kapse, připomínajícím zvuk výstražného zařízení železničního přejezdu, takže se otáčím a pátrám po vlaku, aby mě nesrazil. Na druhém km spílám organizátorům – tohle není obtížnost dva, ale minimálně 4,5! Trasa vede úzkou a blátivou turistickou stezkou po kamení do kopce. Je těžký i jít. Běžně bývá suchá, teď to tu vypadá, jako když se nahoře protrhla přehrada. Předbíhá(!) mě nějaký ufuněný super ultra hardcore training group Prdelákov, tak zaberu taky, ale spustí se mi krev z nosu. A zrovna na nový oficiální tričko VR. Když se po dalších dvou km doplazím na hřeben, míjím zahrádkářskou kolonii a ano – opět se ztrácím v lese. Nejsem ale sám, trať je divně značená a tak společně s jakousi sympatickou Slovenkou sbíháme asi sto metrů z kopce po trávě, než nám dojde, že tudy asi ne. Vracíme se zpátky a přidává se k nám další běžec. Zkoušíme druhou cestu, ta už je OK. Ke konci je sešup, není na co čekat, dávám do toho všechno, poslední dva km rovinky mám za 4:10 a 4:17, ale stehna už mi zkameněla. V nohách mám asi 35 km terénu. Koukám na tričko a po krvi ani stopy – aspoň ten déšť k něčemu byl :).

Je to tam!!Přede mnou už měli běžet jen poslední dva nebo tři závodníci a před Prahou jsou dost krátké úseky (Klára měla po mně jen 4 km). Nasedli jsme rychle do auta, zamířili postupně na předávky a pak do cíle v kempu na Braníku. Cílovou pásku protínáme s Dušanem, jakožto naším posledním závodníkem.

Po vyfocení na piedestalu jsme ochutnali šáňo, vyfotili selfie a rozešli se domů. Loni jsem zapomněl v autě stan a ani letos jsem nezklamal – zapomněl jsem bundu. Přesto budu na závod rád vzpomínat. Přišla za mnou Gábina a šli jsme na pivo a na quesadillu. Ani moc nesmrdím, jsem pěkně vykoupaný z posledního běhu.

Ale je neděle, takže večer bude sprcha.

Comments are closed