Z deníku somráka (2014)

Slovo autora

Nyní, když jsem shromáždil všechny materiály k mému nevšednímu příběhu a začal psát tyto řádky, jsou tomu právě 2 roky, 4 měsíce, 15 dní a 8 hodin, co jsem se po probuzení ocitl doslova na ulici. Prožívám tedy takové malé jubilejno.

Následující vyprávění podává v několika vstupech autentické svědectví o tom, jak lze prožít jeden den obyčejného člověka, uvrženého okolnostmi do zoufalé situace a zcela odkázaného na svépomoc, improvizaci a okolní svět. Jedná se o unikátní časosběrný dokument plný odvahy a nezlomného ducha, oslavující vítězství lidské bytosti nad přírodou a sama nad sebou.

Prolog

Poté co mi včera nějaký svatý člověk zčořil bundu i s klíčema (a Gábina je pryč), rozhodl jsem se (po několika neúspěšných pokusech o vyražení dveří) přenocovat na půdě našeho pavlačového domu.

Den první, 10 hodin na ulici

10603544_10204728358232421_6279404761536517269_nVycpal jsem se novinama a igelitem, protože bylo frišno. Noc jsem strávil na pytli s hnojivem a polštář nahradila kartonová krabice od hajzldeklu. Ráno už to bylo o poznání lepší; soused se mě optal, co se stalo, jestli jsme se doma nepohádali a nabídnul mi svrchník. Mírně potřísněn vínem z předchozího večera, šel jsem k Vietnamcovi pro snídani a okouknout zastavárny. Cikáni odnaproti se mezitím probudili, tak mám i muziku. Už jsem stačil obvolat všechna zámečnictví ve Vysočanech a v Libni, ale za víkendovou sazbu bratru 1 899 Kč jsem výjezd odmítl s tím, že tu za tu cenu budu radši celej tejden zevlovat mezi mopem a zavařovačkama. O dalším vývoji situace budu informovat.

11 hodin na ulici

10538598_10204728501756009_6330092499453480437_nTo si takhle fotím selfíčko u popelnic, aby to mělo tu správnou atmošku a poprvé v životě jsem byl hlídkou MP vykázán jít zevlovat jinam! Jal jsem se jim vyprávět svůj pohnutý osud, ale nechtěli nic slyšet.

Ale má to i svoje výhody: nikdo po mě nic nesomruje. V příštím díle čekám minimálně story jak jsem se popral s houmlesákama o buřta.

12 hodin na ulici

10313758_10204728736361874_6613042489000174217_nNuda. Našel jsem v kontejneru staré radio tak zkouším upižlat šňůru. Docela to vynáší, už nasávám Plzeň místo Braníka. Začíná krápat tak se půjdu schovat na zastávku k ostatním zevlům. Jó kemo, sockování je zlatej důl!

12,7 hodin na ulici

10689726_10204728998768434_5741739040335578481_nZastávka se hemží kámošema. Musel jsem odmítnout dvě nabídky pravých Rolexek a jedné pánské tutti fruti voňavky, protože bych neměl na pivko. Bez něj nepřežiješ.

Jarda mi jednu bágnul za vřelou konversaci, které se mu prý nedostává. Ubohá persona. Musel jsem mu koupit lahváče, aby přežil noc, takže mě ta selfina vyšla celkem levně.

Opět jsem byl okolnostmi (došlo pivo) donucen navštívit večerku. S majitelem, panem Nguyenem (mají ti Vietnamci jiný jména?!) si už tykáme a hovořím s ním plynně vietnamsky. Opodál stojící pár obstarožních Romů s dětmi se ode mě pokoušel vysockovat cíga, tak jsem je ve vší slušnosti odkázal v prdel obtěžovat někoho movitějšího.

Poznatek: Zevlové somrují i mezi sebou!

Epilog

10380908_10204755262825019_7058494082432650594_nZde mé líčení bohužel přerušil návrat domů a celá situace tak zdárně skončila. Následovala už jen výměna poškozeného zámku u dveří, omluva sousedům a celková fyzická a morální očista.

Pro všechny své podporovatele a obdivovatele chystám v nejbližších letech dárkovou kazetu ZEVL (ze zkr. “zlatá edice venkovní lůzy”), jež nabídne celou story v podepsané kožené vazbě společně s několika dárkovými předměty (kus polité košile, snítka tabáku od Jardy, šňůra od radia a mnoho dalšího) a jako bonus rozhovor s účastníky na DVD.

Comments are closed